Německá demokratická republika

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 17. 7. 2013, 22:37

Německá demokratická republika (NDR, „východní Německo“, v německy mluvících zemích i jinde běžně DDR, zkratka pro Deutsche Demokratische Republik) byla od 7. října 1949 lidově demokratickým (socialistickým, komunistickým) státem na území sovětské okupační zóny Německa a východního sektoru Berlína. 3. října 1990 se stala součástí Spolkové republiky Německo.

Administrativní členění

Správní členění po roce 1952

Od 7. října 1949 do 22. července 1952 formálně federace složená ze 6 zemí (Länder): Berlín, Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko, Sasko, Sasko-Anhaltsko

Postupně docházelo k čím dál silnější centralizaci^[1] a zákonem „Gesetz über die weitere Demokratisierung des Aufbaus und der Arbeitsweise der staatlichen Organe in den Ländern der Deutschen Demokratischen Republik“ ^[2] z 23. července 1952 (který vstoupil okamžitě v platnost) pak dochází na území NDR k definitivnímu odstranění posledních zbytků federalismu a přeměně NDR v centralistický stát a k faktickému zrušení zemí. 25. července 1952 se ve všech dosavadních zemích NDR konaly poslední schůze zemských sněmů. Ty měly nyní za úkol odhlasovat zákony stanovující nové rozdělení na kraje a okresy, které již nerespektovaly stávající hranice zemí, které byly až na výjimky historické (ještě z dob Vídeňského kongresu; a v případě tehdejších Meklenbursko-Braniborských hranic staré řadu staletí).

NDR se pak členila na 15 krajů (Bezirke): Berlín, Hlavní město NDR, Drážďany, Karl-Marx-Stadt, Lipsko, Gera, Erfurt, Suhl, Halle, Magdeburg, Chotěbuz, Postupim, Frankfurt nad Odrou, Neubrandenburg, Schwerin, Rostock. Ty se dále členily na okresy (Kreise) a městské okresy (Stadtkreise).

Historie

Hlavní článek: Dějiny NDR

Zástava ministerstva státní bezpečnosti NDR (Stasi).

Po porážce Německa spojenci bylo obsazené území rozděleno do čtyř okupačních zón. V červnu 1945, po skončení druhé světové války, převzaly čtyři vítězné mocnosti svrchovanou moc v Německu a činnost zahájila Spojenecká kontrolní komise. Téhož měsíce byla vytvořena Sovětská vojenská správa v Německu jako mocenský orgán v sovětské okupační zóně, o měsíc později byly zřízeny správy SMAD v jednotlivých zemích. Na přelomu června a července vznikly v sovětské okupační zóně Komunistická strana, Sociálně demokratická strana, Křesťansko-demokratická unie a Liberálně demokratická strana.

V červenci na základě rozkazu SMAD byly vytvořeny německé ústřední správy. Sloužily jako pomocné orgány SMAD v jednotlivých resortech správy a hospodářství. Současně byly považovány za zárodek budoucí německé ústřední vlády. Největší vliv v nich získali komunisté. V červenci a srpnu 1945 byla Postupimská konference, kde nejvyšší představitelé spojeneckých velmocí podepsali dohodu obsahující ustanovení o denacifikaci a demilitarizaci Německa, o rozdělení jeho území do čtyř okupačních zón. V září v sovětské okupační zóně byla provedena pozemková reforma, která znamenala převod 2,5 milionu hektarů půdy z vlastnictví 7 tisíc velkostatkářů do půdního fondu. Z něho se potom přidělovalo bezzemkům a malým rolníkům.

V dubnu 1946 došlo ke sloučení Komunistické strany (KPD) a Sociálně demokratické strany (SPD) v sovětské okupační zóně. Jejich spojením vznikla Jednotná socialistická strana Německa (SED). V září se konaly obecní volby v sovětské okupační zóně, nejvíce hlasů všude získala SED. V říjnu 1946 proběhly volby do krajských a zemských sněmů. Ačkoliv si SED udržela své postavení nejsilnější strany, oproti obecním volbám hlasy spíše ztrácela, zatímco křesťanští a liberální demokraté naopak zaznamenali přírůstek hlasů. Ve stejné době se konaly volby také ve Velkém Berlíně. Jednotná socialistická strana (SED) dosáhla výrazného vítězství. Nově zvolené zemské sněmy ustavily zemské vlády. Mezi jejich ministry měla naprosto nejsilnější zastoupení SED.

Mapa věnovaná posunu hranic (a také znázorněním států získávajících nové území), mocnostem ovládající okupační zóny, jejich rozloze, a rozdělení samotného Berlína. Sársko mělo zvláštní autonomní status, těšilo se vyššímu stupni nezávislosti než zbytek francouzské okupační zóny.

V Mnichově se konala konference ministerských předsedů jednotlivých zemí z celého Německa. Po určitém váhání se jí zúčastnili i premiéři zemí sovětského okupační zóny. Jednání však nevedla k žádným konkrétnějším výsledkům. V září 1947 se v Berlíně konal II. Sjezd SED, který jako hlavní úkol strany označil boj za jednotu Německa.

V březnu 1948 sovětský zástupce opustil Spojeneckou kontrolní radu, čímž se studená válka přenesla definitivně i na německé území. V červnu v západních okupačních zónách byla uskutečněna měnová reforma. Na to SSSR reagoval měnovou reformou také ve své zóně a v noci z 23. na 24. června zahájil blokádu Západního Berlína. Za dva dny pak začal fungovat letecký most zásobující izolovanou část města. V září bylo sídlo berlínské městské rady po komunistických demonstracích přeneseno do Západního Berlína. O dva měsíce déle shromáždění berlínské SED prohlásilo berlínský magistrát za sesazený a dosadilo magistrát nový, uznaný ze strany SMAD. V prosinci svobodně zvolený magistrát byl nucen přesídlit do Západního Berlína. Nové volby se pak mohly konat pouze tam, SMED je ve svém sektoru zakázal.

V březnu 1949 byla schválena ústava sovětské okupační zóny, později Německé demokratické republiky. V září byla vyhlášena Německá spolková republika, načež 7. října 1949, jako reakce na tento čin, byla vyhlášena se svolením sovětského vedení Německá demokratická republika. Jejím první prezidentem se stal Wilhelm Pieck, předsedou vlády Otto Grotewohl. Současně byla založena Národní fronta demokratického Německa sdružující všechny strany a masové organizace.

V říjnu 1950 se v NDR konaly volby. Volila se jednotná kandidátka, pro nichž hlasovalo 99,72 procent hlasů. Z voleb vzešla nová vláda a výrazně obměněny byly také vlády zemské.

Rok 1953 byl pestrý. Po smrti J.V.Stalina a nástupu nové garnitury ve vedení SSSR, bylo očekáváno celkové uvolnění. Tužby lidu se však nenaplňovaly, a pod počáteční záminkou protestu berlínských dělníků na zvyšování výroby, se 16.června 1953 zvedla vlna celostátních demonstrací.^[3] Byly to tak silné protesty, že okupační správa musela na demonstranty poslat okupační síly dislokované na území NDR.^[4]

Rok 1956 byl pro NDR zlomový, protože v tomto roce byla oficiálně založena Národní lidová armáda NDR, jako reakce na založení a vstup Bundeswehru do NATO. Na počátku 60.let byla NDR představena před problém s emigrací přes hlavní město Berlín, jež bylo rozděleno na dvě části (východní a západní). Vedení státu na nátlak z ostatních socialistických států, se rozhodlo uzavřít hranice Berlína neproniknutelnou zdí. Američané s postavením Berlínské zdi počítali, ale nepředpokládali tak rychlou akci vedení NDR. Brzy ráno 13.srpna 1961 obsadila Volkspolizei a NVA hranice mezi Západním a Východním Německem. Důvod k takovým opatřením bylo zahájení stavby Berlínské zdi, jež měla zastavit migraci obyvatel NDR na západ.

Palác republiky v roce 1977.

Členové východoněmecké policie (Volkspolizei) při slavnostním otevírání Braniborské brány 22. prosince 1989.

Hospodářské těžkosti socialistického tábora z let 1960 až 1963, vedly k zavedení revoluční Nové ekonomické politiky, která přinesla výrazné pozvednutí životní úrovně. S demokratizací systému v ČSSR v roce 1968 nastává u většiny komunistických stran obava, aby se tyto snahy nerozšířily i do jejich republik. Proto v červenci 1968 posílá vedení SED a dalších čtyř komunistických stran varovný tzv. Varšavský dopis československému vedení. I přes varování ale změny pokračují, je proto rozhodnuto o vojenské intervenci. Vpádu do ČSSR se zúčastňuje pět zemí Varšavské smlouvy, také i NDR. Po dvou měsících pobytu se vojska čtyř zemí stahují zpět na své území, avšak na území zůstává vojsko SSSR. Roku 1973 byl odvolán dosavadní generální tajemník SED Walter Ulbricht, pro svůj vysoký věk a obstarožní názory. Na jeho místo nastupuje Erich Honecker.

Jeho vláda v 80. letech se vyznačuje jak hospodářskou tak i politickou stagnaci. Tato stagnace uvrhla NDR do hluboké krize v 2.polovině 80.let, jež vyvrcholila v říjnu 1989. Krizi v NDR se vedení SED neodvážilo řešit, ale ještě odmítalo perestrojku a glastnost. Toto jednání vyústilo v otevřené masové demonstrace v Lipsku a v Berlíně, které byly násilně potlačeny. Takovéto jednání pobouřilo občany NDR, kteří se následně zúčastnili celostátních demonstrací.

Zánik NDR

3. října 1990 pak dochází ke sjednocení se Spolkovou republikou, přičemž byly země obnoveny a Východní Berlín byl sjednocen se Západním Berlínem do jednotné spolkové země. Nedošlo však k obnově historických hranic zemí (viz mapa spolkových zemí v letech 1990-1993).

Historické zajímavosti

Trabant - jeden ze symbolů NDR, a také nejúspěšnější automobil v její historii.

• Berlínská zeď, Checkpoint Charlie, Památník Berlín-Hohenschönhausen
• Drážďany, Karl-Marx-Stadt
• Trabant

Galerie generálních tajemníků Jednotné socialistické strany Německa (SED)

Walter Ulbricht (1950 – 1971)

Erich Honecker (1971 – říjen 1989)

Egon Krenz (říjen - prosinec 1989)

Aktuální

NDR je v diskusi o dopingových skandálech označována jako „Německá dopingová republika“ – viz též Ines Geipel.

Seznam nejvyšších představitelů Německé demokratické republiky (1949–1990)

Reference

1. ↑ http://www.sachsen.de/de/bf/verwaltung/archivverwaltung/v2/archive/dresden/1113.htm
2. ↑ http://www.documentarchiv.de/ddr/1952/aufloesung-laender_ges.html
3. ↑ Zpráva Peter Bruhn (očitý svědek)
4. ↑ BBC: Berliner recalls East German uprising

Externí odkazy

• Mapa zemí (Länder)
• První, ještě federalistická ústava NDR (německy)
• Poslední opět federalistická ústava NDR z dubna 1990 (německy)
• Povstání dělníků v NDR (17. červen 1953)
• 17. Juni 1953 - 17. červen 1953. Bibliographical database of the international literature